THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Čtvrtý kotouč bandy Eidolon se tváří zajímavě nejen tím, že jeho autoři pocházejí ze země hokejek, losů a javorů (správná odpověď: Kanada), ale i velmi interesantním a podmračeným obalem. Bohužel, nutno konstatovat, že tyto dvě věci jsou asi tím posledním, co posluchače během obcování s Hallowed Apparition vyvede z míry... Nevykládejte si to špatně, nechci utápět tuhle čtveřici hned od počátku v exkrementech (kam beztak nepatří...), ale to, co nazýváme kvalitním průměrem, je při našťouchanosti metalových kolbišť trochu málo.
Jakmile Eidolon spustí - a je to pěkně zostra - začíná se mi na jazyku převalovat pachuť vývaru z úžasných a neopakovatelných zářezů Nevermore a Annihilator. Cirkulárně zvučené kytary jednotvárně cupují a krabatí elektřinu, bubeník Shawn Drover nám názorně ukazuje, že jeho souprava je vážně rozměrná, s kopáky proklatě čilými, a pěvec Brian Soulard zase exponuje výšku a sílu svého hlasu. Jenže - sekerník Glen Drover navzdory perfektně ostrému nazvučení svého inštrumentu nemá v krvi leptavou sžíravost a disharmoničnost nihilního Nikdy více, ba ani tu svinskou agresivitu anihilační brigády Jeffa Walterse. Brian Soulard zoufale tone v příliš monotónně kvičivých vokálních linkách, přičemž ani jeho projev nepobral nic ze suverenity a barevnosti řvoucího slavíka Warella Danea. Výsledek je sice interesantní na poslech a přetéká píděním po formulce absolutní brutality, nicméně pro jeho kvalitu se jen těžko smolí slova chvály...
Pokud se ve skladbách De - evolution či Lords Of Desecration ozývá havranní krakor Nevermore, pak v mnoha dalších kouscích se pečlivě udržovaná mrtvolná maska “vážně brutálního a dusného poweru” poněkud heavy metalově pitvoří. Není to vůbec špatné, protože nestačí - li riffy Glena Drovera na vyvolávání neznámých anomálních stavů psýché, pak na melodickou řezničinu typu Primal Fear si troufnou s o mnoho větší suverenitou. V takové chvíli se dokonce i stereotyp vokálních linek rozhoupe k nějaké té kudrlince a Eidolon najednou zní jako moderní a zajímavě pojatý stinný heavoň. Avšak jehličky klišé vytrvale útočí odevšad a člověk, který už vyposlechl něco z žánrových klasiků a virtuózů si občas bude připadat jako v soutěži “poznejte původního interpreta”. Nic ve zlém, ale mezi kapelou, která dovede klišé semlít a dochutit tak, že si je ani neuvědomíte a mezi kapelou, která sice umí mistry zdařile vykrádat, ale už ne čórku dostatečně zamaskovat, je u mne pořád značný rozdíl.
Hallowed Apparition není nikterak špatný materiál - zní moderně, poslouchá se snadno, ale zároveň se i snadno napadá a kritizuje. Eidolon se mi nejeví jako kapela, která by byla vyvolena k metalovému mesiášství, na druhou stranu ani jako kapela, kterou by bylo třeba ve dne v noci kamenovat a ráchat v hnoji. Jenže při vlnobití nových nových jmen a nových a nových titulů je ta trocha spokojenosti po čertech málo...
Potenciálně zjímavý mix psycotické power metalu, thrash metalu a heavy metalu, ale bohužel potenciál zůstává nenaplněn. Snad další desky skoncují s bezradnými kompozicemi a hledáním vlastní identity.
5,5 / 10
Glen Drover
- kytara, klávesy
Shawn Drover
- bicí
Brian Soulard
- vokály
Adrian Robichaud
- basa
1. De-evolution
2. Lords Of Desecration
3. Forever Be Free
4. Feed The Machine
5. Forgotten City
6. Prelude Into Fear
7. Mind Aliterations
8. You Will Burn
9. Hallowed Apparition
10. Atomic Rage
Apostles Of Defiance (2003)
Coma Nation (2002)
Hallowed Apparition (2001)
Nightmare World (2000)
Seven Spirits (1997)
Zero Hour (1996)
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.